Světlo na konci tunelu

9. září 2008 v 22:54 | Missy Jasmeen |  Jednorázovky
su rychlá, co? Tak je to tady další várka depresí...:)
žánr: depresívní..co jinýho, že...x))
postavy: Ginny Weasleyová, Voldemort, Harry Potter...
psáno: v Praze
téma: Co se asi Ginny dělo v hlavě, když ji ,,posedl" Voldemort?
Slunce vysvitlo, ale rychle se zatáhlo, když si otevřela deník…Vyliješ si do něj své zlomené srdce.
V tom příjde On a ovládne tě.
Patříš Mu celá i tvá duše, ze které do teď sálala čistota.
Skloní se k tobě a cosi ti našeptává…
Nevnímáš Ho. Ale musíš, je to Tvůj pán a ty jeho otrok…
I kdyby ses schovala, neutečeš!
Jeho příkazy tě svazují a poutají…
Pohladí tě po ohnivé kštici a upozorní na to, co ti ušlo:
,,Poslechneš, ať chceš nebo ne!" Jeho slova se okolo tebe proplétají jako omamné kletby. Nutí tě dělat ty věci - psát po zdech krvavé nápisy.
Nedokážeš se Mu postavit, jako by ti okolo tvé mysli postavil obrovskou kamennou zeď, která má odrazit každou vzpurnou myšlenku a uvrhnout ji do temnoty a zapomnění…
Není člověka, co by ti pomohl a zachránil…
Snad jen jeden by toho byl schopný.
Už dvakrát Ho přece přemohl….
Ale pro něj neexistuješ, jsi jen ta malá hloupá holka, sestřička jeho nejlepšího kamaráda…
Zavřeš ten deník.
Temný pán ale neodchází, je tu pořád, aby tě ovládal.
Jsi jeho ovečka, jen další kousek živého inventáře, co Mu poslouží k dosažení cíle:
Zabít Harryho Pottera?
Ovládnout svět?
Jak sám říká, je nejmocnějším čarodějem všech dob.
Jenom tě využívá a ty se musíš nechat!
Podvědomě Mu patří tvoje tělo, proniká hluboko…!
Jeho slova se ti pomalu dostávají pod kůži…
Skoro, jako by ti do žil vnikl Jeho jed, co tě pohlcuje.
Odhodíš tu ďábelskou snůžku listů.
Ať se ty papíry utopí a zničí ve vodě!
Pevně ti chytne ruku, ustane na ní pár kapek něčí krve…
Přemístí se s tebou na chodbu v druhém patře a přikáže ti:
,,Piš! To o nepřátelích Dědice!"
Sklopíš oči, ze kterých ti vytrysknou slzy….
Víš, že nesmíš plakat, protože je to u Něj známkou slabosti…
Mohla by sis klidně kleknout na kolena a prosit o milost - nic Ho neoblomí a ty jsi nucena předstírat usměv a smích.
Poslechneš Ho….
Vzdorovat nemá smysl.
Začneš psát krvavý vzkaz…
Proč se to děje?
Proč to musíš dělat?
Proč právě ty?
Kdo by si jinak všiml mále jedenáctileté holky, která už se nemůže schovat ani za maminčiny sukně…?
Nikdo!
Dílo je dokonáno.
Obličejem mu projede ďábelský úšklebek, co tě děsí, protože nenacházíš východisko a naději, že to bude jiné, že už v druhém patře nebudeš muset zanechávat krvavé nápisy z něčí krve…
Pomalu odchází…
Svezeš se na zem a hlavu tiskneš ke kolenům.
Až teď začneš plakat.
Srdce ti svírá žal a žár chladu, který ani krůpěje smutku neuhasí, ač ti tečou po pihatých tvářích, které by jinak hořely pro Harryho Pottera…
Je pryč…Tvůj mučitel a sním i naděje, co má umírat poslední, zabilo ji vědomí, co tě mučí výčitkami, jako nespočetnými Cruciaty, které tě dostali na kolena a nepovolí ti se zvednout a odejít, uletět od jeho krutých rozkazů, co nechceš vykonávat.
---
Ležíš na studené zemi hluboko v Tajemné komnatě…
Nemůžeš otevřít oči, pohnout se, vzdorovat!
Z těla ti pomaličku vyprchávají poslední známky života…
Tvoje rty zbělaly a vychladly…
Srdce ti tvrdne a, za chvíli dobije a promění se v kámen.
Jediné, co ještě můžeš ovládat jsou vzpomínky na dětství, to nejhezčí období, když sis hrávala se svými bratry, časy, kdy jsi usínala v matčině náručí za poslouchání příběhů o princeznách, které zachrání princ…
Mohl by ním být Harry?
Asi ne…
Kdo ví, co právě dělá…
On nepřijede na bílém koni a neochrání tě před zlým drakem, co tě vězní…
Nebudeš moci obdivovat jeho chrabrost, neohroženost či statečnost, odvahu…
Nepřistoupí blíž a nepolíbí tě jako spící krásku.
Po doteku jeho úst se neprobereš a neobejmeš ho….
Ucítíš na sobě něčí ruku, kdosi tebou hází a cloumá!
Co tímhle sleduje?
,,Lord Voldemort se vrátil…v plné síle!" zaslechneš v hlubině své mysli.
Za tvými víčky se cosi odehrává, něco jako boj, napadne tě.
Boj na život a na smrt, dobro proti zlu…
Slyšíš je - ani jeden, třeba i sebemenší pohyb či zvuk ti neujde, ale nemůžeš dát najevo, že tu ještě pořád jsi, že žiješ…
Jsi jako uvězněná ve vlastním těle, co tě přestalo poslouchat, už dlouho ho totiž neovládá tvoje vůle, ale ta Jeho.
Po zádech ti náhle přejede mráz, projede tebou studený vír, chlad, co se ti zabodává až do morku oslabujících se kostí…
Ve svém podvědomí, v tom temném bezesném tunelu uvidíš světlo, záři…
,,NE!" křičí Pán zla.
Odchází snad?
Už bude konec?
Půjdeš s ním?
Honí se ti hlavou tolik otázek…
Svit už pohasíná…
Ucítíš závan tepla…
Pak čísi ruku, jak drží tu tvou.
Jako by ten horký příliv rozpustil ledová pouta, co ti nedovolovala rozhlédnou se.
Otevřeš oči.
Vystrašeně zpozoruješ černovlasého chlapce s brýlemi na nose a jizvou na nose, ale než stihneš jakkoli zareagovat, předběhne tě slovy:
,,Už je to dobré, Ginny."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama